Životně důležitá role fyzioterapeuta u pacientů s COVID 19 připojených na plicní ventilaci

S přibývajícím množstvím pacientů s vážným průběhem nemoci covid-19 způsobené novým čínským koronavirem se ke slovu dostávají diskuse o mechanické plicní ventilaci. To je přístroj, který se využívá k nahrazení chybějícího dýchacího reflexu u pacientů s akutním respiračním syndromem. Jenomže se ukázalo, že většina pacientů připojených k plicní ventilaci nakonec zemřelo a zdá se, že právě tato léčebná metoda v tom hraje roli. Pakliže pacient napojený na mechanickou ventilaci není pod neustálým dohledem vyškoleného fyzioterapeuta, může mu strojové dýchání nevratně poškodit dýchací svaly i plicní tkáň, což je ve většině případů fatální.

Plicní ventilace může poškodit tkáně i svaly

Předběžná data z několika amerických nemocnic ukazují, že z 2 634 přijatých jedinců s těžkým průběhem covid-19 bylo 79 % propuštěno a zbylých 21 % v důsledku choroby zemřelo. Nicméně pokud se podíváme jen na pacienty léčených pomocí připojení na mechanickou plicní ventilaci, zjistíme, že ze všech těchto zemřelo celých 88 %. Znamená to tedy, že mechanická ventilace může pacientům spíše uškodit než prospět?

„Existují dvě strany tohoto problému,“ uvedla fyzioterapeutka a koordinátorka jednotky intenzivní péče v brazilském Sao Paulu Vanessa Marques Frreira Mendes. „Ve skutečnosti na plicní ventilaci připojujeme pouze pacienty s nejzávažnějším průběhem nemoci. Nicméně ventilátor je vždy dvousečný meč. Na jedné straně má nepopiratelnou terapeutickou roli, ale současně dokáže způsobit stále větší poškození plic a zúčastněných svalů,“ připouští lékařka. Z toho důvodu je zapotřebí, aby o pacienta s plicní ventilací pečovala osoba, která má s touto technologií zkušenosti a má pacienta neustále pod dohledem. Potíž je ale v tom, že jen málo nemocnic má příslušně vyškolený personál.

Špatné měření i atrofie dýchacích svalů

Potíž může nastat ve dvou směrech. Jednak po přijetí pacienta na jednotku intenzivní péče je zapotřebí důsledného měření jednak výšky pacienta a jednak objemu jeho hrudního koše. To je důležité pro stanovení množství vzduchu, který bude do jeho plic ventilace pumpovat. Pokud se zdravotníci ve výpočtu zmýlí a nastaví byť jen o maličko větší množství vdechovaného vzduchu, znamená to, že tkáně plic se budou do určité míry natahovat a napínat, což jednak narušuje strukturu tkání a způsobuje její tuhnutí, takže člověk pak potřebuje stále větší sílu, aby byl schopen se nadechnout, a jednak způsobuje stres a stále více zánětů v orgánech, které jsou už tak dost zanícené. Nemoc se tím může zhoršit, a pokud pacienta nezabije, tak minimálně prodlouží dobu jeho rekonvalescence.

Další potíž tkví v atrofii dýchacích svalů, které pro zavedení intubace do plic musejí být ochromeny. A čím déle nejsou v provozu, tím obtížnější je pak pro pacienta samostatné dýchání. Doba připojení na ventilátoru proto musí být tak krátká, jak jen je to možné.

Obrázky: Freepik