Servírka pomáhala darovaným jídlem bezdomovci v nouzi. Jakmile odhalil svou identitu, zůstala v šoku

Servírka Daisy z nejmenované restaurace ve Velké Británii měla až donedávna poměrně poklidný život. Jednoho dne, tak jako mnohokrát předtím, šla pěšky do práce. Byla zvyklá potkávat na své cestě osoby bez domova prosící o jídlo a peníze, většinou ale prošla kolem bez výraznějšího povšimnutí. Tentokrát ale ne.

Tento muž byl jiný než ostatní

Muž, kterému se rozhodla pomoci, totiž seděl už několikátý den na tom samém místě poblíž restaurace, kde pracovala, a to bez ohledu na počasí. Jeho pohled byl smutný a opuštěný, přesto se ale na kolemjdoucí usmíval a zdálo se, že má dobrou náladu. Zvláštní také bylo, že tento muž nikdy nikoho neprosil o peníze. Jediné, co chtěl, bylo s někým si popovídat.

Daisy mu chtěla pomoci

Jednoho dne se Daisy rozhodla, že už toho utrpení bylo dost. Tento muž byl ke všem vždy tolik milý a bylo načase, aby mu jeho laskavost někdo oplatil. Nedokázala se už dále dívat na to, jak špatně s ním někteří lidé zacházejí. V jejích očích nebyl tento muž nijak podřadný nebo horší než ostatní, a tak se rozhodla ho trochu podpořit.

Restaurace vydělávala spousty peněz

Jelikož se jednalo o prestižní restauraci, ani nabízené jídlo nepatřilo k nejlevnějším. Hosté obvykle za jediný večer utratili i několik set liber. To bylo něco, co Daisy nemohla pochopit – restaurace vydělává obrovské množství peněz každý den, zatímco za rohem spí opuštěný muž bez domova. Hranice mezi chudobou a blahobytem byla neuvěřitelně tenká.

Někdo nemá nic a někdo všechno

Nedá se říct, že by Daisy svou práci milovala. I tak ji ale zvládala s úsměvem, aby byla schopná platit účty, našetřit něco na vysokou školu a získat cenné zkušenosti z kulinářského průmyslu. Přesto se většinu času cítila naprosto bezmocná. Nepřipadalo jí vůbec spravedlivé, že sem lidé chodí utrácet stovky liber za luxusní jídla a pár metrů od nich jiní lidé hladoví.

Musela být opatrná

Tohle všechno byly důvody, proč se rozhodla jednat. Uvnitř sebe cítila, že to musí zkusit, ale tajně, protože kdyby šéf její plány odhalil, mohla by o práci rázem přijít. To se zprvu zdálo nemožné, protože šéf byl v restauraci každý den. Daisy měla v plánu vzít z kuchyně restaurace pár ingrediencí a uvařit z nich jedno luxusní jídlo i pro bezdomovce.

Byla nervózní, ale přesto to dokázala

Cítila tak trochu jako Robin Hood, který bohatým bral a chudým dával. Ano, krást je špatné, ale úmysl ji ospravedlňoval a riziko, které podstupovala, si moc dobře uvědomovala. Svůj plán provedla navzdory značné nervozitě. Když jednoho dne slyšela svého šéfa křičet na zaměstnance v kuchyni, věděla přesně, kde se nachází a že nedává pozor. V tu chvíli se pomalu připlížila k mrazáku.

Podezřelé bouchnutí mrazáku

Zatímco šéf její kolegy nevybíravým způsobem peskoval, ona se ve svém záměru utvrzovala už jen proto, že vedoucí dělal všem zaměstnancům ze života peklo. Když se dostala do mrazáku, rychle začala balit ingredience, o kterých věděla, že je nikdo nebude postrádat, protože nejsou přesně spočítané. Nakonec stihla zabalit asi dvacet různých věcí a chystala se k odchodu, když uslyšela hlasité bouchnutí na dveře mrazáku.

Unikla na poslední chvíli

Daisy se leknutím skoro zastavilo srdce. Je to tu, byla odhalená. Žádný ze zaměstnanců kromě šéfkuchaře nesmí bez doprovodu vstoupit do mrazáku. Zpanikařila. Ztráta práce pro ni znamenala ztrátu veškerých příjmů a nejspíš i zničené sny o studiu. 

Po shlédnutí kamerových záznamů vyhazov

Daisy se podařilo i se všemi ingrediencemi uniknout pryč, ale pořádně si oddychla až doma. Okamžitě se pustila do vaření. Po dvou hodinách bylo hotovo. S nadšením uvařené jídlo přinesla bezdomovci i s trochou peněz. Muž nemohl najít slova díků, něco takového pro něj ještě nikdo neudělal. Daisy se cítila tak dobře, že muži nabídla, že mu jídlo bude nosit celý týden. Až do doby, než její šéf přece jen podle kamerových záznamů zjistil, že ingredience na vaření ukradla a Daisy okamžitě vyhodil.

Nemohla uvěřit tomu, co slyšela

Daisy byla zničená. Přesto se druhý den zastavila u bezdomovce, aby mu řekla, co se stalo. Muž okamžitě vykřikl: „Nemůžou tě přece jen tak vyhodit, Daisy!“ Odkud ale znal její jméno? Nikdy mu ho neřekla. Výmluvy nepomohly, Daisy chtěla vědět pravdu. A tak jí bezdomovec odhalil svou identitu – byl to její dědeček.

Za války byl prohlášen za mrtvého

Daisy tomu nemohla uvěřit, její dědeček byl prohlášen za mrtvého ve válce. Dědeček jí vysvětlil, že když se z války přeci jen po patnácti letech vrátil, babička už byla znovu šťastně vdaná a on jí nechtěl zasahovat do života. Skončil tedy na ulici a o svých příbuzných si zjistil informace pomocí veřejného internetu v knihovně. Daisy samozřejmě dědečka vzala okamžitě k sobě a ani velké rodinné setkání na sebe nenechalo dlouho čekat. Dědeček nakonec zůstal u své bývalé ženy a už nikdy nemusel spát na ulici.

Úvodní obrázek: Shutterstock, Zdroj: Thehabitat.com