Příběh, který by si měl přečíst každý, především každý rodič. Je to příběh Ivana, chlapce s velkým srdcem. Nejde však pouze o něj, ale i o milióny dětí po celém světě, které stejně jako on prožívají každý den nejhorší noční můru. I když nevíme, zdali se jedná o skutečný příběh, důležité je poslání tohoto vyprávění.
Chlapec po sobě zanechal emotivní dopis
„Jmenuji se Ivan a je mi 7 let. Své rodiče moc miluji, ale také se jich velmi bojím. Často mě bijí a já nevím proč. Dnes ráno jsem se probudil a šel do školy. Jsem dobrý student a svého učitele mám opravdu rád. Své spolužáky mám taky moc rád, ale kamarády žádné nemám. O přestávkách proto většinou zůstávám ve třídě. Nikdo si se mnou nechce hrát. Snažil jsem se spřátelit s ostatními dětmi, ale oni mě odmítají a říkají mi, že jsem nechutný.“
Shutterstock
„Smějí se mi, protože nosím každý den stejné obnošené džíny, stejné tričko a roztrhané boty. Jednoho dne jsem po škole ukradl bundu, která ve škole visela už dlouho a zdálo se, že nemá žádného majitele. Šel jsem domů uprostřed sněhové bouře, potřeboval jsem ji. Třásl jsem se zimou a kvůli silnému větru se mi špatně chodilo. Najednou do mě někdo strčil a já jsem spadl do sněhu a měl jsem do něj přitisknutý obličej. Ti, co mě shodili, mi řekli, že mě nikdo nemá rád. Kopali mě do zad a do břicha. Pak utekli a nechali mě ležet ve sněhu.“
„Brečel jsem. Ne proto, že by mi byla zima nebo mě něco bolelo, brečel jsem, protože jsem neměl kamarády, i když jsem měl všechny rád. Jakmile jsem dorazil domů, přiběhla moje matka a chytila mě za vlasy. Ptala se, kde jsem byl a proč jsem tak mokrý a špinavý, že mám jít do svého pokoje a dneska budu bez večeře. Udělal jsem, co mi řekla. Šel jsem do svého pokoje a vyšel jsem až druhý den, i když mi byla zima a měl jsem velký hlad.“
„Moje známky ve škole se zhoršovaly a pokaždé, když škola informovala mého otce o mém prospěchu, zbil mě. Jednou mě udeřil tak silně, že jsem nemohl pohnout ukazováčkem. Vlastně jsem s ním už nikdy nedokázal hýbat a děti se mi za to smály. Jednoho dne jsem se probudil s velkou bolestí na hrudi. Mámu a tátu nezajímalo, že jsem zraněný. V noci jsem ležel ve své posteli a chtěl jsem jen jednu věc. Kéž bych jim už nikdy neublížil, nechtěl jsem mámu a tátu naštvat. Mám je moc rád, opravdu.“
Shutterstock
„Druhý den ve škole jsme měli nakreslit náš největší sen. Ostatní děti malovaly auta, rakety a panenky. Já ne. Ne proto, že bych ty věci neměl rád, ale proto, že jsem nejvíc chtěl milující maminku a tatínka. Proto jsem namaloval rodinu. Otec, matka a jejich syn. Když jsem to maloval, tiše jsem plakal. Chtěl bych mít otce a matku, kteří mě milují. Když jsem byl na řadě, abych ve třídě ukázal svůj obrázek, všichni se mi smáli. Chci rodiče, kteří mě obejmou a smějí se se mnou, kteří mě vyzvednou ze školy a rádi mě uvidí. Vím, že jsem ošklivý a slabý, vím, že mám křivý prst, ale nechci, aby se mi někdo pořád posmíval. Paní učitelka se mi snažila utřít slzy.“
„Když jsem dostal další špatnou známku, věděl jsem, že jsem na tom zase špatně. Moje matka se bude zlobit. Chytila mě a hodila se mnou na zem, praštila mě židlí. Dvakrát mě udeřila do hlavy. Nemohl jsem vstát. Opravdu mě to bolelo. Ale máma mě nechala ležet. Když se vrátila, řekla mi, ať uklidím nepořádek, jinak mě, až se táta vrátí domů, zbije. Prosil jsem ji, aby mu nic neříkala, ale když jsem zvedl hlavu, už tam táta byl. Když mu máma řekla o mých známkách, otec mě zvedl ze země a praštil mě do obličeje.“
„Poté si už nic nepamatuji. Probudil jsem se v nemocnici. Nemohl jsem pohnout prsty. Podíval jsem se z okna a plakal. Venku jsem viděl rodiče, jak si hrají se svými dětmi, házejí spolu míčky a objímají se. Mě ale rodiče vždycky jen bili, ale i tak je pořád miluji. Vždycky jsem se snažil co nejvíce, i když mi to ve škole šlo, stejně mě vždycky zmlátili. Nikdo za mnou nepřišel. Doktor mi řekl, že máma s tátou pravděpodobně přijdou další den, ale nepřišli. Čekal jsem a čekal, ale nikdo nepřišel. Stejně miluji své rodiče.“
Shutterstock
O pár dní později chlapec zemřel
O dva dny později Ivan na následky zranění zemřel. V jeho ruce lékaři našli dopis, v němž stál celý jeho příběh. Bylo mu líto, že je ošklivý a hloupý a pro své rodiče přítěž. Omlouval se jim, že jim přidělává starost. Miluje je a touží po tom, aby měli syna, který by jim nedělal ostudu. Pak se Ivanovo srdíčko zastavilo. Všechny děti mají právo být milovány. Zneužívání dětí je něco, co se děje každou chvíli každého dne ve všech zemích, ve všech městech a ve všech školách. Děti si zaslouží bezpečný domov bez násilí. Děti potřebují náklonnost, něhu a lásku. Hodnota objetí je nevyčíslitelná.
Úvodní obrázek: Shutterstock, Zdroj: Elespanol.com
